Rozhovor s Michaelem Bradkem, tvůrcem výstavy Zvukohraní

Rozhovor s Michaelem Bradkem, tvůrcem výstavy Zvukohraní

Jak byste jednoduše vysvětlil, co nabízí výstava ZVUKOHRANÍ, která je v brněnském zábavním vědeckém parku VIDA!?
ZVUKOHRANÍ nabízí především nevšední zážitky ze světa objevování zvuků a hudby.
Děti i dospělí si tu můžou hrát s interaktivními zvukovými exponáty a díky nim si na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být muzikantem, skladatelem nebo třeba dýdžejem. Některé exponáty jsem navrhl tak, aby si s nimi mohla hrát menší skupina. Rodina nebo třeba parta spolužáků. Společně si tak vytvoří svou vlastní „zvukohudbu“. Při tom zjistí, že pravidla při tvorbě hudby ve skupině jsou velmi podobná pravidlům kterékoliv kolektivní hry.

Který exponát vystavený ve VIDA! máte nejraději a proč?
Mým favoritem je „Pěší basa“, protože sám na kontrabas hraju. U tohoto exponátu nejdete jen jednu strunu, přesto však můžete vydávat různé tóny. Stačí, když strunu přišlápnete v různých místech a tím změníte její napětí. Je to jednoduché a zábavné. Taky mám rád stoly s bubny nebo dýdžejskými pulty. Líbí se mi, že si tu můžou lidé zahrát společně. Určitě si taky užívám „Bit Byte Beat“, protože spojuje zrak a sluch. Lidé si na papírek nakreslí čáry v různých vzdálenostech od sebe a exponát jim je přehraje. No, mám jich rád opravdu hodně.

Jak dlouho máte MobilesMusikMuseum a jaká k němu vedla cesta?
Hudební nástroje jsem začal sbírat v 80. letech minulého století, svou první hudební sochu pod širým nebem jsem postavil v roce 1988 a mé první zvukové exponáty vznikly v roce 1992. Musím říct, že mě velmi ovlivnila šestiměsíční stáž v dětském muzeu v Clevelandu a návštěva Exploratoria v San Franciscu v roce 1987. Exploratorium je takovou babičkou mezi světovými science centry, ke které všichni právem vzhlíží. Byl jsem tam tenkrát pozván jako dobrovolník a společně s ostatními animátory jsem vyvíjel nové exponáty. Tam jsem se naučil, že cesta k exponátu, který je skutečně funkční a hravý, je plná různých prototypů, testování a slepých uliček. Někdy se vám zadaří napoprvé, daleko častěji však vyjde až sedmý či desátý pokus. Výsledek přitom často vypadá docela jednoduše. Určitě však všechno to úsilí stojí za to! Odměnou je nadšení návštěvníků.

Kde všude jste se svými exponáty cestoval? A kde se vám líbilo nejvíc?
Objeli jsme mnoho zemí po celém světě. Byli jsme skoro v celé Evropě, v Číně, Kostarice, USA, Jižní Africe, Kazachstánu, Arabských Emirátech, Izraeli… Dohromady jsem připravil přes padesát výstav. Nejvíc srandy jsem si užil na vědeckém festivale v Abu Dhabi, kde si s mými exponáty každý den hrálo přes 5000 lidí. V jednu chvíli jsem mohl sledovat reakce pětistovky návštěvníků, od dětí po prarodiče, od šejků po pákistánské dělníky, muže, ženy, turisty… Bylo to divoké a nádherně bláznivé. Nejlepší hudební setkání pak proběhlo v Moskvě v Gorki parku.

Reagují lidé na vaše exponáty všude na světě stejně, nebo jsou jejich reakce různé?
To je úžasné zjištění: všichni lidé reagují více méně stejně. Hudba je součástí všech kultur, všichni jsme hraví a i v dospělosti si v sobě uchováváme kus dítěte. Když nás někdo nebo něco (třeba exponát) správně pobídne, začneme si hrát a užívat si to.

Jak poznáte, že je exponát hotový?
Moje exponáty vlastně nejsou nikdy úplně hotové – jejich tvorba je nikdy nekončící proces. Sleduji návštěvníky. Hrají si s exponáty tak, jak jsem chtěl? Mají radost z toho, že něco tvoří nebo na něco přišli? Nebo jsou bezradní? Neví si s exponátem rady, nudí se, odcházejí? Mým úkolem je vyjít návštěvníkovi vstříc – maximálně mu cestu k radosti a poznání usnadnit. Velice důležitou zpětnou vazbu dostávám i od animátorů a techniků muzeí a science center, které mé exponáty hostí. Při příležitosti každé další výstavy pak měním alespoň detaily, když už ne celé exponáty. Snažím se, aby byl výsledek zase o něco lepší (někdy se mi však podaří pravý opak :).

Kde berete při přípravě nových exponátů nápady?
Někdy je to spontánní, jindy to chce dlouhé rešerše. Obvykle je na začátku nějaká otázka, na kterou se snažím najít odpověď. Jindy si zvolím téma výstavy nebo třeba nějaký jev, který se snažím prostřednictvím exponátů návštěvníkům představit. Studoval jsem muzikologii, dnes hudbu učím. Mám spoustu knih, navštívil jsem celou řadu muzeí a o akustiku a teorii skladby se zajímám už mnoho let. Navíc jsem měl tatínka velikého kutila, který mě dokázal naučit všechno, co sám uměl. Myslím, že jako zdroj inspirace funguje to všechno tak nějak dohromady.

Co máte na své práci nejraději?
Tolik věcí! Pracoval jsem s lidmi po celém světě a poznal nejrůznější kultury. Často pracuji rukama, což mi pomáhá být pořád fit a také možnost vidět hmatatelné výsledky vlastní práce. Pořád se učím, zkoumám, užívám si nápady a radost z tvorby. Šířím znalosti a myšlenky, které považuji za důležité a které lidi baví. A samozřejmě si moc užívám potlesk návštěvníků. Mám prostě nejkrásnější práci na světě…

 

Michael Bradke (*1962) studoval hudební vědu, etnologii, perkuse, kontrabas a zpěv. Vlastní mimořádnou sbírku hudebních nástrojů ze všech kontinentů. Své znalosti a zkušenosti dokáže propojit s nejmodernějšími technologiemi i nevšední hravostí a přetavil je do různorodých uměleckých, hudebních či vzdělávacích projektů. Od roku 1993 objíždí se svým MobilesMusikMuseum svět a ukazuje široké veřejnosti, jak si užít radost z objevování zvuků a hudby.