1. GA - Mikrosvět - buňka, genetika, tkáně,...

Na displeji vybereme mod "poznávání buněk". Přikládáme jednotlivé organely na živočišnou buňku a díváme se, jestli je alespoň jedna stejná organela i u rostlinné buňky.
Když najdeme nějakou organelu, kterou rostlinná buňka nemá, přečteme si o ní (po jejím přiložení na správné místo v buňce) na obrazovce.

Na obrazovce spustíme kvíz a postupně odpovídáme na všechny otázky. U každého obrázku buňky vybíráme odpověď z několika variant.

Buňky mohou doslova mást tělem, mohou mít velmi různou velikost, tvar a někdy dokonce ani nemají jádro. S barvou je to složitější, protože mnoho snímků z mikroskopu je počítačově dobarveno (často kvůli zlepšení kontrastu jednotlivých struktur).

Interakcí s exponátem zjistíš, že některé válečky představující nukleonové báze do sebe pasují a některé ne. V popisku zjistíš jak se jednotlivé báze jmenují.

Adenin se páruje s tyminem a guanin s cytozinem.

Projdi si těmito procesy na exponátu a zjisti, jak tyto procesy fungují a co dělají. Podrobnější informace si přečti v popisku v exponátu.

Procesu zdvojení (kopírování) DNA se říká replikace. Dochází k ní vždy, když se buňka dělí, aby se do nově vznikající buňky mohla přenést shodná a úplná genetická informace. Replikace může na vlákně probíhat pouze v jednom směru, kvůli vznikajícím chemickým vazbám. Jedno vlákno se replikuje bez přerušení v „normálním“ směru, na druhém vláknu ale musí probíhat pozpátku. To lze, ale vždy pouze po krátkých úsecích, takzvaných Okazakiho fragmentech. Ty se spojí do souvislého vlákna až pomocí specifického enzymu na konci replikace.

Transkripce (přepis) je proces, při němž se podle genetické informace zapsané v řetězci DNA vyrábí řetězec RNA (kyseliny ribonukleové). RNA obvykle představuje prostředníka mezi genetickým materiálem a bílkovinami, které se podle něj vyrábějí. DNA je kódována čtyřmi sloučeninami, tzv. bázemi, která si můžeme představit jako písmena. Jsou jimi adenin (A), tymin (T), cytozin (C) a guanin (G). Vznikající RNA obsahuje také čtyři báze, jenom tymin je zde zaměněn za uracil (U).

Translace většinou probíhá v přímé návaznosti na transkripci. Jedná se o vytvoření bílkoviny podle předlohy uložené ve vzniklé RNA. K tomuto účelu slouží specializované buněčné organely – ribozomy, které nasedají na RNA a umožňují vazbu jednotlivých aminokyselin, tedy stavebních jednotek bílkovin.

Při přiřazování (sekvenování) bází DNA k bázím RNA sledujeme, která báze se kromě thyminu (T) váže na adenin (A).

Zatímco DNA používá nukleové báze ACTG (adenin, cytosin, thymin a guanin). RNA obsahuje báze ACUG (adenin, cytosin, uracil a guanin). Prostým porovnáním zjistíme, že jde o uracil.

Vyzkoušíme (všechny) možné kombinace genomů dvou různých organismů, a hledáme mezi nimi nejpodobnější dvojici.

Je až zarážející jak podobné jsou na genetické úrovni příslušníci stejné skupiny organismů - například v rámci jedné třídy organismů (např. savci) můžeme neshodnou část DNA počítat maximálně na procenta. Proto tě už nepřekvapí, že jsou si nejblíže právě dva zástupci savců - člověk a myš.

Nastavíme světlo co nejblíž k bulvě. Začneme točit klikou a sledujeme, jak se při tom mění obraz vzadu na "sítnici". Sledujeme, co se při zaostřování děje s čočkou.

Odpověď se pravděpodobně liší podle toho, v jakém stavu nechal čočku tvůj předchůdce. Zaostření poznáš podle toho, že rozpitá skvrna světla (rozsvěcí se tlačítkem) na sítnici nabere co nejzřetelnější obrysy.

Otočíme kruh s předměty prázdnou přihrádkou nad mřížku Geigerova počítače. Kruh se stíněním natočíme tak, aby mezi prázdnou přihrádkou a Geigerovým počítačem byl vyříznutý otvor. Takto vlastně měříme radioaktivitu vzduchu (a obyčejného plexiskla). Posloucháme, jestli uslyšíme prasknutí (které oznamuje zachycení radioaktivní částice).

Protože je radioaktivita přirozenou součástí přírody, můžeme ji (v malé míře) najít opravdu všude, včetně vzduchu, nebo našeho vlastního těla.

Nastavíme kruh s předměty vybraným předmětem nad mřížku Geigerova počítače. Druhým kruhem střídáme různá stínění a porovnáváme jak se signál (rychlost praskání) mění.

Na dýchání se podílí bránice, která díky svým kontrakcím pomáhá plícím, aby se naplnily vzduchem.

Při pohybu bránice dolů (nádech) se objem plic se zvětšuje. Vzduchu je tam ale v tu chvíli ještě pořád stejně a proto klesne tlak (stejné množství plynu, větší objem, přibližně stejná teplota).
Takto vzniklý podtlak (oproti venkovnímu vzduchu) teprve způsobuje, že vzduch začne proudit dovnitř, čímž se tlak opět vyrovnává.

Při výdechu naopak bránice plíce stlačuje a vzniká přetlak, který žene vzduch z plic ven.